Indonesie 04 – Flores

Ráno jsme zase vzali Grab, aby jsme trochu dorovnali ztráty za smluvní ceny taxikářů a dojeli jsme na letiště. Dali jsme si podivné indonéské koblihy s kafem, já si ještě odběhnul několikrát na záchod 🙂 a pak už jsme letěli na ostrov Flores.

Letiště v Maurere na ostrovu Flores je opravdu malé. Je zde vlastně jen kiosek, kde si můžete koupit ticket na taxi za 60 000 rupií do města. Což je celkem dost, protože je to do centra opravdu kousek a tak jsme zkoušeli kolik si řeknou taxikáři do Moni, jelikož jsme nechtěli zůstávat v Maurere a zase plazovat, ale ceny byly vysoké a neusmlouvatelné i do Moni, takže jsme nakonec koupili ticket na taxi a nechali se odvézt na seskupiště aut bamo (což je taková kolektivní autadoprava). Ujali se nás dva cápci (za 150 000 rupií po smlouvání) s vytuněnou dodávkou plnou reprobeden a švihali to s náma přes kopce a točité zatáčky směrem do Moni za zvuku popových hitů, které jsme sjížděli stále dokola z jedné kazety.

Moni a okolí

V Moni jsme vzali celkem drahé ubytování Chanty Lodge za 200 000 rupií a dali jsme si večero-obéd a vyrazili jsme na krátkou procházku k vodopádu Murundao, který je hned na konci města směrem do Ende. Vodopád je s vlažnou vodou a místní se do něj chodej koupá, bylo ale už pozdě a tak jsme se bez koupání vydali zpátky na ubytko.

Flores – Moni – Den druhý

Druhý den jsme se nechali vyvézt motorkama za 100 000 rupií pro dva na Floreskou sopku Kelimutu, kde jsou tři sopečná jezera a každé by mělo mít jinou barvu. Což v našem případě byly odstíny modré, ale prý přes rok se jezera mění do jiných barevných odstínů (spíš bych řek podle sopečné aktivity) 🙂 Jinak je to pěknej výlet a vřele doporučuji. Možná si vezměte nějaký šátek kvůli síře, jelikož ta je tam všude cítit. Dá se chodit i mimo vyznačenou cestu, doporučuju výhled po strmém srázu, který je označen cedulí s lebkou a zkříženýma hnátama :), pokud nebudete dělat blbosti, tak je bezpečný a vede tudy po okraji cesta až k dalšímu sopečnému jezeru.

Zpátky jsme šli pěšky, což se ukázalo jako zetěžkávací zkouška pro nohy a počet náplastí v báglu, jelikož to bylo kupodivu furt z kopce. 🙂 Nejnáročnější pak byl poslední kousek sestupu, když jsme odbočili z hlavní cesty na místní zkratku do Moni (je zhruba v těchto místech, je před ní jedna větší odbočka, ale je to ta menší z nich blíž k městu). Jen doporučuji při cestě na sopku se domluvit s řidičem, ať vám ze začátku zastaví u rýžových polí Kolorongo Airpanas, které jsou kousek za Moni, protože cestou zpátky už jsme šli jinudy a nemohli jsme je vyfotit a na procházku zase tak blízko nejsou.

Pak už následovala zasloužená „sprcha“, teda aspoň pro mě, protože voda přestala téct a tak já jsem se umyl v kýblu přistaveným paní domácí. Verča čekala až do večera kdy voda začala téct. Poté jsme šli na večeři do restaurace Good Moni, která je hned nad městem směrem do Ende a můžu říct, že jídlo bylo velmi chutné.

Další den jsme se v klidu nasnídali zabalili a sešli jsme na hlavní ulici, kde jsme čekali na bamo do města Ende, což měla být naše další zastávka na Floresu . Za chvíli se k nám začali přidávat další a další cestovatelé po Floresu, čekajíc na různé směry své cesty.

Flores – Ende

Nakonec jsme jeli s jedním klukem z Malty veřejným busem, jelikož žádné prázdné bemo jsme za dobu čekání nestopli. Autobus je spíše takový minibus, do kterého se vejde hodně lidí a bagáže, pro přepravu mezi městama 🙂 Já to klasicky nevychytal a seděl jsem hned u otevřených dveří, kde mě do ramene bodalo zrezlé železo a s každým hupsnutím jsem se přiblížil ke dveřím, což jsem nevydržel a při první příležitosti jsem si přesednul, ale svoje nově nabyté místo jsem si dlouho neudržel a uvolnil jsem ho staříkovi, který se sotva držel na nohou a tak jsem zbytek cesty strávil sezením na krosně.

V Ende nás autobus vyhodil na začátku města u rybího trhu cca zde, ale v Lonely Planet psali, že ubytování se nachází na druhém konci města u pobřeží a z nějakého nelogického důvodu jsme se rozhodli jít v tom vedru pěšky, což nám s krosnama zabralo asi 40 minut, takže si umíte představit jak ze mě a z všech ostatních za pár minut lilo. Když jsme došli do oblasti, kde mělo být ubytováni, tak jsme zjistili, že je vše plně obsazeno a hlavně to bylo dost ošklivé a tak jsme vsadili na poslední kartu z průvodce na Dasi Guest House.

Bohužel tento homestay byl v místech, kde jsme vystoupili a tak jsme vzali městské bémo (prostě skupinové taxi) s tím, že minimálně my uvidíme, zda nebudeme pokračovat dále do Bajawy nějakým meziměstským bemem, protože jak se ukázalo Ende je spíš přestupní město Floresu, než že by bylo něčím zajímavé.

V homestayi jsme zjisitili, že do Bajawy jezdí jen autobusy a to v 6:30 ráno a tak jsme se nakonec taky ubytovali a objednali jsme si místa v autobusu přes recepční, což bylo super, protože jsme nemuseli znovu do města hledat kancelář autobusového dopravce. Tento dopravce se jinak jmenuje Garuda Mas a nabízí celkem rozumně cestování, které není tak přeplněné a není ani nijak drahé. Ubytko bylo trochu zatuchlé, ale jinak ok. Hned naproti byla domácí vyvařovna, kde nám místní paní k jídlu zazpívali a udělali nám suprózní domácí Nasi Goreng, pak už jsme šli hrát karty a spát.

Indonesia song from Tomáš Pixa Peroutka on Vimeo.

Flores – Bajawa a okolí

Ráno jsme vstali udělali jsme si toasty k snídani, které byly v dostupné v jídelně a zrovna když začli nosit i omelety a další části snídaně, tak přijel náš bus a my museli odjet. Za tři hodiny jsme byli v Bajawe. (cca uprostřed Floresu) Hned po výstupu se nás ujali dva motorkáři, kteří s námi objížděli místní možnosti ubytování, ale všechno bylo celkem ošklivé (jedno dokonce u zdi místní věznice), ale nakonec jsme jedno ubytko Madja našli, bylo sice ještě zatuchlejší než to v Ende, ale aspoň bylo blízko turistickému dění.

Motorkáři nás ukecali na to, že nás za 400 000 rupií (za dva) povozej po místních vesnicích a vodopádech. Což by nás asi levněji vyšlo půjčit si motorku a objet si to sami, ale zase byli vtipní a věděli kam mají jet. Což nám by chvíli trvalo to zjistit, protože Lonely Planet pro Indonésii psal nějakej retardovanej jedinec a je tam úplný hov.. :/

S vysmátejma babetářema jsme nakonec viděli vodopád, různé výhledy na sopku Inerie, výhled do údolí Manulalu s prapodivnou sochou velikánského kohouta a pak dvě původní vesnice (podle mě stačí ale jen jedna s názvem Bena ostatní jsou menší, ale stejně je vstupné cca 25 000 rupií na člověka). Nakonec jsme zajeli i na koupání Manalage Hotspring, kde se sbíhá studený a teplý pramen a tam jsme vyzevlili do večera.

Zpátky jsme dorazili už trochu za tmy a hlavně celý promrzlí, jelikož tady v horách je po setmění na motorce trochu chladněji. Zašli jsme do místní jídelny Anugerah, kterou jsme chvíli hledali než jsme náhodou narazili na jednoho z našich řidičů a ten nám ukázal kde to je. (ale doporučuji jídlo bylo super). Cestou zpátky jsme potkali druhého řidiče, který nám řekl, že na místním hřišti je něco jako pouť, kde jsme se koukli na vystoupení motorkářů (ala ježdění v kleci), ale místo klece to byl železnej sud, který má nahoře ochoz pro diváky. Pak už jsme šli spát.

Floreský Ruteng a okolí

Ráno nás autobus vyzvedl u našeho zatuchlého ubytování a my jsme se vydali na cestu do Rutengu, která trvala snad 6 hodin. K večeru jsme dorazili a ubytovali se v Mjr Ticketing Guest House u jedné číňanky, bohužel cena ubytování na Floresu směrem na západ roste a ubytování už bylo za 280 000 rupií sice se snídaní, ale se společnýma sprchama a záchodem. Pokoj byl ale za to totálně čistej, prostornej a hlavně voňavej.

Docházeli nám peníze a tak jsme šli do banky, ta však měla už zavřeno, a tak jsme šli na večeři. Stihnul nás ale strašnej slejvák a tak jsme čekali v dešti než přijelo bamo a odvezli nás k restauraci Café Agape, kterou jsme si vybrali a kde měli i „evropská jídla“, jelikož ze smažené rejze se nám už protáčeli panenky. Jídlo sice neokouzlilo ale sníst se dalo 🙂 Pak už jsme šli zpátky na ubytko a s majitelkou domluvili půjčení motorky na příští dopoledne, jelikož odpoledne mělo pršet.

Druhý den v Rutengu

Ráno jsme vstali brzo nasnídali jsme se a chtěli jsme vyrazit na výlet. Paní ale motorku neměla z nějakých technických problémů a tak nás poslala za známejma, kteří ji měli. A tak jsme našli do Kopi Mano, což je úžasná kavárna s restaurací, kde měli ty nejlepší smazané nudle co jsme v na Floresu. ale i v celé Indonésii jedli. Zatím jsme si tam půjčili jen motorku a vydali jsme se na cestu.

Nejdříve jsme jeli opět do banky, kde byla fronta a tak jsme to vzdali, že tam půjdem až se vrátíme. Pak už jsme se vydali na naši cestu za pavučinovými rýžovími políčky Spider Web Rice Field (Tato pole jsou jedinečná pro Flores) . Cestou jsme nabrali benzín na pumpě, což byla teda půlhodinová čekačka pac skútru je v indonésii hodně a pump málo,:) Pumpa je vlastně jediné místo, kde benzín seženete za nejnižší cenu, další varianty jako stánek s pět flaškama, nebo manuální pumpou jsou vždy drahé a těžko říct jaká kvalita benzínu v lahvích je.

Po půl hodině jsme byli na místě dle Google mapy. Problém byl že jsme dojeli přímo k polím a my je chtěli vidět pole z výšky. Místní nám nakonec ukázali směr a na Googlu jsme našli přímo point, kde jsme vystoupali nahoru a obdivovali tento důkaz lidské tvořivosti. (Samozřejmě po zaplacení 20 000 rupií na hlavu za možnost vylézt na skálu, vylezu na skálu je zde ale víc takže se možná vyplatí smlouvat)

Pak jsme se přes Ruteng vydali na místní jeskyni, kde vykopali nejstaršího místního pračlověka „Floreského hobbita„je to cesta převážně z kopce a dost rozbitou cestou a bohužel to za tu cestu nestojí nic tam není a jeskyně je spíš takový převis a platí se vstup asi 10 000 rupií na osobu. (Paradoxně je tímto ale Flores znám)

Poté už jsme jeli do banky do Rutengu vrátili jsme motorky a v Kopi Mano jsme si vychutnali ony nudle a také avokádový džus, který se podává s čokoládovým topingem je to pecka, plus nějaké to kafe. Pak jsme se vrátili na úbytku a začlo pršet, takže jsme byli rádi, jak jsme to pěkně zvládli. Po dešti jsme navštívili místní trh, který je z části trochu podzemí a hlavně je dost fotogenický, ale také dosti „voňavý“ jelikož se tam prodávají ryby a maso… 🙂

Pak jsme zašli ještě na kafe a do agentury Garuda Mas objednat autobus na zítra a pak jsme se šli zahřát na ubytko jelikož tady je o dost chladněji než na pobřeží. Na večeři jsme opět zašli do restaurace, co minulý den, ale opět to bylo celkem o ničem.

Když jsm se vrátili, tak jsme si povídali s paní majitelkou o našem odjezdu. Ráno jsme měli jet v 8, ale v cestovce říkali, že přijedou v 6:30, což jsme paní majitelce přišlo divné a tak tam zavolala a zjistila, že to má být 7:30. Tento omyl se nám stal i před pár dny v Ende a s Verčou jsme se shodli, že si prostě 6 a 7 jako číslici místňáci pletou kvůli podobnosti v jejich jazyce.

Konec Floresu – Labujanbajo a okolí

Ráno autobus přijel až po 7:30 a my vyrazili opět na cestu do Labujanbajo za 110 000 rupií na hlavu. Cesta utekla rychle a my byli za tři hodiny na místě. Autobus náhodou jel okolo našeho ubytování a tak Verča řidiče donutila, aby nás tam vysadil.

Ubytování The Teuz B&B bylo pěkné, ale daleko od centra a dost drahé, cca za 275 000 rupií i se snídaní, a to to bylo jedno z nejlevnějších ubytování. Holt západní strana Floresu je turistická a cena tak rapidně stoupá.

Vybalili jsme se a Verča zjistila, že ji asi v minulém ubytování ukradli knížku, což se mi zdálo bizardni, ale Verča tvrdila, že si věci kontrolovala a nic jsme na úbytku nenechávali. Důvod krádeže knížky v cizím jazyce mě moc nenapadl. Jediné, aby měli knížku v češtině pro další hosty, anebo kvůli obalu, na kterém byla kočka, jelikož paní domácí z minulého ubytka byla milovnice koček. Nevíme…

Pak jsme se vydali na pěší cestu do města, při které jsme poptávali jednodenní výlet na ostrov Komodo a Padar. Cena začínala na 2 600 000 rupií, ale nakonec jsme se až v centru dostali na 500 000 rupií na osobu, a jelikož to zde vypadalo i trochu jako opravdová kancelář a pán za stolem celkem důvěryhodně, tak jsme to vzali (ostatní nabídky se odehrávali pomocí pokřikujících lidí na ulici).

Objevili jsme texmex restauraci Bajo Taco s výhledem na přístav a dali jsme si překvapivě dobře burrito. Tuhle restauraci doporučuju všem, je ovšem po evropsku dráha, Poté jsme chytli bemo a to nás odvezli na ubytko za pár drobnejch.

Rozpočet a plán cesty

Celkový rozpočet na tři týdny v Indonésii najdete zde.  Můžete se také podívat na kompletní plán cesty zde