Vietnam 01 – Hanoi

Let do Vietnamu

Tak a je to tu. Ráno jsme vstali, nasnídali se a vyrazili na letiště. S MHD to zabralo něco málo pod hodinu. Na lestisti jsme se našli s Muffem a dali jsme si kafe. Po kafi jsme šli na check-in. Na check-inu nás celkem překvapil pracovník ČSA, který tvrdil, že zvací dopis do Vietnamu ČSA neakceptuje. Nakonec si ale někam zavolal a zjistil, že zvací dopis ČSA zase bere a tak nám vydal palubní lístky. Let do Moskvy byl celekem rychlej. Letiště v Moskvě je sice velké, ale není tu moc „restzone“, kde by byly sedačky bez opěradel a dalo by se na ně lehnout a tak tu teď sedíme a čekáme na 9 hodinovej spoj do Hanoie. Každopádně tu maj aspoň zdarma internet, kterej stačí každou novou půlhodinu zaktivovat. Jo plus jsou tu zrušené všechny kuřárny, páč Putin kouření asi na letištích zakázal.

Po pár hodinách čekání jsme se konečně dočkali a šli jsme na palubu letedla do Hanoie. A ještě před vkročením na Vietnamskou půdu se nám dostalo cenné lekce „zač je toho správný vietnamec“. Jelikož Vietnamci jsou opravdu snaživí a tak každý vezl z pobytu ve světě několik desítek kilo sladkostí. To se ovšem nelíbilo Aeroflotu a tak jim před vstupem na palubu zacli vážit zavazadla. Vietnamci na to rychle zareagovali a zacli rozdávat své věci mezi cestující, kteří dle jejich uvážení neměli žádné, nebo měli jen malé priricuni zavazadlo, aby jim to provezli. Nicméně většina těchto „dobrovolníků“ vůbec netušila, co po nich chtějí a v dobré víře, že ty tašky nebozí Vietnamci nemůžou jen unést a potrbuji s tím pomoct do letadla, od nich igelitky převzala. Nemusím ani vysvětlovat, že mezi tyto dobrovolníky se dostal Muff i Míša. Takže se z nich vlastně stali takový malí pašeráci. Bohužel hned za check-inem si Vietnamci bonbony zase vzali zpět.

Let samoty byl jako vždy nesmírnou zábavou, což už vám asi nemusím povídat. Ničme na palubě se člověk dozvěděl zase něco nového o Vietnamcích.
Zaprvé, že nikdo z nich asi neslyšel o kapesníků a tak věčně popotahují.
Za druhé Vietnamci se nestydí za letu libovolně prdět, takže to tam bylo chvilema opravdu zajímavé.

Nakonec jsme ale přistáli a celý rozlámaní jsme si šli zařídit víza a vyzvednout zavazadla. Nicméně to je již další den, jelikož jsme vlastně ani moc nespali 🙁

Z letiště do města Hanoi

Po příletu na letiště a vyzvednutí bagáže, jsme šli hledat taxi, které by nás odvezlo k našemu hotelu.

První, co člověka zarazí při opuštění letištní haly je nelítostně dusno, které v Hanoi panuje,druha věc, která nás zarazila je to, že Hanoi byla celá v „mlho-smogovem“ oparu. Nicméně s tím se nedalo nic dělat a tak jsme šli hledat taxi.

Měli jsme v plánu sehnat taxi za 12$, nicméně všichni chtěli daleko víc, nebo měli cenu jen na kilometry, což při 30 km vzdálenosti Hanoie od letiště nepřipadalo v úvahu. Už jsme chtěli vzít taxi za 18, když nám Míša pripomela náš plán a tak jsme šli dál. Nakonec jsme našli rozvozový miniautobus, do kterého náš naháněč nahnal za místní normální cenu 2$ na osobu.

Cesta trvala asi hodinu a jeli jsme namačkaní, ale dojeli jsme v pořádku a já si tam pokecal s jedním Vietnamcem o Hanoi a našich plánech atd. Minibus nás vykopl ve starém centrum stejně tak rychle, jak nás naložil a to do spárů dalších taxikářů, kteří nás chtěli dovézt k hotelu, což jsme naštěstí odmítli a pomocí tabletu s mapou Vietnamu a adresou hotelu, jsme ho našli sami.

Ubytování

Náš hotel se jmenoval Rising Dragon Villa Hotel a byl vlastně na hned u trhu a pár kroků u centra, takže jsem vždycky mohli dojít, kam jsme potřebovali, bez použití taxi, nebo drožek.

V hotelu se nás vstřícně ujali a pohostili nás kafem a čajem, ke kterému jsme si dokoupili ještě studené pivo, ale nestačili jsme ho dopít a pokoje byli připravené a paní recepční nás vyzvala ke kontorlo pokojů, nechali jsme pivo pivem a šli se ubytovat s tím, že pivo dopijeme potom. Po kontrole ale na nás čekal sklizený stůl. Tak se nám za to aspoň omluvili.

Pak už jsme se rozprchli do pokojů s naléhavou potřebou se vysprchovat. Chtěli jsme se po sprše sejít a domluvit se, zda pujdem do města, nebo budem spát a čekat na Kristýnu, která měla teprve dorazit. Místo toho jsme ale nakonec na hodinu usnuli a probudili jsme se celkem nevrlí. Každopádně nakonec jsme vyrazili do města alespoň na malou procházku, než přiletí Kristýna.

První krůčky po Hanoi

V hotelu nám poradili kam si zajít na místní polívku Pho Bo. Nicméně to, co nám doporučili se nám moc nelíbilo, jelikož jídlo bylo vařené v kotlíku u silnice a ještě z toho koukali pařátky. A tak jsme se šli projít k jezeru Hoan Kiem, kde jsme se šli podívat na ostrůvek s pagodou. Nicmeme vstup byl placený a tak jsme chtěli počkat na Kristýnu. Pak už jsme šli hledat jídlo, nicmeme ještě jsme nebyli tak odvážní a tak jsme šli raději do evropsky vypadající restaurace, než do pouličních stánků. Bohužel evropská pak byla i cena jídla, plus jsme tam byli úplně sami, jelikož místní sem asi jen tak nechodí na jídlo.

Po jídle jsme šli rovnou do hotelu, kde na nás už čekala Kristýna. S Kristýnou jsme dali sezanmovaci pivo na pokoji a pak jsme vyrazili ven, jelikož jsme chtěli na vodní loutkové divadlo a pak měl být u jezera ohňostroj, jelikož bylo výročí spojení obou částí Vietnamu poté co Američani odešli.

Cestou jsme se stavili ještě s Kristýnou na polívce Pho Bo, kterou si dala přímo na ulici a my jsme si s jí dali aspoň pivo. Sezení na těch malých sesličkách je celkem vtipné. Nicméně i za onu polívku na ulici chtěli 40 000 dongu, což je furt víc, než co jsme slichavali od jiných cestovatelů po Vietnamu. Prý se zde dá najíst za 15 000 dongu. Pro představu 1000 dongu je cca 1Kc. Takže za 15 Kč by se tu prý mělo dát najít jídlo.

Po jídle a pivu jsme cestu směřovali k loutkovému vodnímu divadlu, abychom si koupili lístky, ale na náměstí u jezera probíhal karnevalový průvod k onomu výročí a tak všude bylo mnoho lidí. Nakonec jsme si lístky koupili a na představení žasli. Nevím však jestli to bylo únavou, nebo nepochopením, ale to divadlo mi nepřišlo, tak strašně super jak ho všichni vychvalovali. Sice je obdivuhodné, že loutkáři jsou schovaní za plentou po pás ve vodě a pohybují s loutkami před plentou, ale spíše mě to nějak asi neoslovilo a čekal jsem to všechno nějak více propracovanější, hlavně asi ty loutky jsem čekal, že budou daleko hezčí.

Po vystoupení jsme si dali ještě pivo a koukli jsme se na ohňostroj, který ale nebyl toliko vidět, jelikož na náměstí je celkem bujná vegetace stromů a ta bránila v nerušeném sledováním ohnostorje. Každopádně, Vietnamci zřejmě velice přitahují takováto teatrální vystoupení a tak náměstí bylo extremene plné. Původně jsme chtěli zajít na rychlé jídlo do KFC po evrospku na dobrou noc, ale byl tam tak silný dav, že nám nejdříve zabralo nejmíň 15 minut se k němu dostat, abychom pak zjsitili, že KFC je přehlcené lidma, jenž dostali chuť na kuřata po megamonstrózní show na počest pana Ho Ci Mina. A tak jsme si řekli, že se najíme jinde. Davem jsme se nechali dovést k jedné restauraci, která klamala jménem, jelikož se jmenovala Fast Food a zase tak rychlé to teda nebylo. Cenově to však už bylo lepší. Jídlo s rýží a masem jsme tam dostali za 55 000 dongu. Nicméně doufáme, že je to tím, že je to hlavní město a že ceny půjdou ještě dolů. Po jídle a další pivu jsme se konečně odebrali do hotelu, kde nyní uzavírám svůj 36 hodinovej den psaním tohoto blogu. Takže omluvte všechny překlepy v příspěvcích, ale sotva na to vidím. Zítra nás čeká ještě Hanoi a přejezd do Sapy.

Hanoi – den druhý

Ráno nás s Míšou probudilo zvonění telefonu, v okamžiku jsem pochopili, že jsme zaspali a že nás Muff prozvání na poslední miuty snídaně. Rychle jsme ještě v pyžamu vyběhli na snídani a posbírali jsme poslední zbytky servírované snídaně.

Po snídani jsme se zabalili a odnesli zavazadla k úschově do recepce a vydali jsme se do města. Prvním cílem bylo, sehnat malej batůžek pro mě, jelikož náhradní objektiv, peněženky a pásy (moje a Míši) nebylo kam dát a to z důvodu, že jsme oba měli jen velké krosny, které se nám nechtělo celý den v tom vedru nosit na zádech. Nakonec po dlouhém hledání, kdy se zdálo, že všechny stánky s duplikatama světových outdoorovych batohu zmizeli ze dne na den, jsme našli stánek, kde jsem si vybral zdařilou kopii Thé North Face batůžku.

Výlet k jezerům a pagodám

Pak už jsme nabrali směr ke dvoum velkým jezerům „Ho Tay“ a „Ho Truc Bach“ na severu města, kde byla k vidění i jedna z prvních pagod „Trán Quoc“ a chrám „Đền Quán Thánh“. Cesta vedla očividně bohatou čtvrtí, jelikož tu ulice byly široké a zarostlé mohutnými stromy, které tvořily na ulici sluncem nepokořený stín. Jezera byla obrovská, ale jelikož byla v oparu, tak to nebyla, žádná fotografická bomba. Chrám byl malý a pěkný a samotná pagoda byla taky pěkná a klidná. U pagody jsme se nechali od domorodců vyfotit přičemž jsme si vsimli, ze je jejich nejakym prazvlastnim zvykem si nestrihat nehty, jelikoz kluk, kteremu jsem podaval fotak mel nehty opravdu dlouhe a od te doby jsme to zacali pozorovat u vice Vietnamců. Tezko ale rict, proc to tak nosi.

Z pagody a jezer jsme se vydali do zahrad Ho Ci Minova sídla a koukli jsme se na to, kde všude spal, jedl a dělal bůh ví co ještě. Ze zahrad jsme pokračovali k jeho mauzoelu, které jsem ani nezaregistroval a přešel jsem ho, takže jsem mrtvolu Ho Ci Mina neviděl :(. Ale co jsem se dozvěděl od Muffa a Misí, kteří si ho všimli, tak se stejnak nedalo jít do vnitř, takže bych ho neviděl, tak jako tak. Potom jsme zavítali do Ho Ci Minová muzea, kde byly jen nějaké fotky a expozice s ruznejma vecma, které podle mě asi s jeho osobou a jeho dobou moc nesouviseli. Každopádně celému muzeu vévodila jeho obrovská socha. Po návštěvě muzea jsme zavítali ještě k „pagodě na jedné noze“ jak je psáno v průvodci. Nicméně okolo probíhala rekonstrukce, takže to stálo za starou belu a šli jsme na jídlo.

Po chvíli hledání jsme našli jednu pouliční restauraci, která vypadala celkem fajn a tak jsme si dali jídlo. Bohužel přinesli nám evidentně jidelak pro turisty, kde ceny zase byly okolo 50 000 dongu. Takže nás to utvrdilo, že i když jíme na ulici na těch malejch židličkách, tak v Hanoii se shání jídlo pod 50 Kč celkem blbě, pokud nejste ochotni jíst úplně vše, a nebo se tu i o jídlo smlouva, ale to nám přijde trapný. Každopádně jsme zjistili aspoň jednu zajímavou věc přitom jídle a to, že buráky, nejsou jen ty tvrdé věcičky, které si musíte vyloupnout ze skořápky, kde na vás vypadne hnědej arašíd, který pak sliknete z této slupky a rozchroupete ho protože je tvrdej. Arašídy tady jsou čerstvé a už ona skořápka je na omak nasátá vodou a když burák vyloupněte, tak tam není hnědá papírová slupka, ale bílá a vláknitá a samotný burák lze přirovnat asi jen k čerstvě uvařeným mandlím, jak jsou měkké.

Po dlabanci jsme vyrazili k muzeu války, kam jsme po chvíli došli přes náměstí jenž vévodil strejda Lenin. Bohužel však muzeum bylo zavřené a voják před vstupem nás tam nechtěl pustit. S lítostí jsme se šli podívat aspoň na „vlajkovou věž“ když jsme zjistili, že do muzea války se dá očividně projít přes kavárnu hned vedle a tak jsme tam vklouzli a prošli venku co se dalo. Byla tam bojová technika americké armády a různých dalších pozůstatků z války.

Vlak do Sapy

Po prohlídce už jsme víceméně zamířili do hotelu, protože nás čekal ještě večerní odjezd do Sapy. Cestou jsme našli i uličku s kolejemi, ktera je v těsné blízkosti domů a stánku „Hanoi street train“. Určitě taky stojí za návštěvu. Cestou jsme pokoupili jsme nějaké předražené jídlo na naši cestu do Sapy, dali si kafe a pak jsme zapluli konečně do hotelu, kde nám propůjčili klíče k jednomu pokoji, kde jsme se mohli vysprachovat. Pak už jsme počkali na přivolané taxi a dostali se na nádraží.

Na nádraží jsem ochutnal poprvé místní plněné bagety, které se dají popsat jako kebab s koriandrem. Mysleli jsme, že máme ještě moře času a tak jsme seděli v čekárně, když k nám přiběhl poslíček z našeho hotelu, že vlak už je na místě a že nás zavede do kupé. Do teď nechápeme kde se tam vzal, ale hodilo se to. Kupé jsou sice starší, ale jsou fakt super, nebo aspoň to naše:) Jediné co je problém je klimatizace, která je opravdu rozjetá na plné koule. No ale zábavě to navadilo a dali jsme pár piv, pojedli ono nakoupené jídlo a bagety a šli jsme spát. No a já šel psát tenhle blog. Máme tam být v půl páté ráno, tak jdu spát, ať jsem zejtra aspoň trochu ready.

Celkový plán naší cesty

Celový plán naší cesty naleznete zde.